Pamatuji si, když jsem šla E3 poprvé. Stála jsem nad Malým kotlem a dívala se na naši krásnou zem. Překrásný výhled jsem si musela vyfotit a uvědomila si, že tu krásu vyfotit nelze. A pak jsem se rozplakala. Nad tím, jak žijeme. Nemyslím tím sebe, děti, manžela... Ale nás všechny. Uvědomila jsem si, jak mě tady nahoře nic netrápí, nad ničím nepřemýšlím, jak jsem šťastná, jako bych tam nahoře byla úplně někdo jiný a svět tam dole je pro někoho jiného. A jak za pár hodin sejdu dolů a budu součástí opětovného chaosu, žití v paneláku, obklopena každodenními starostmi - práce, škola, děti, úklid, platby, podnikání... proč to kdy vůbec bylo takto naplánováno? Že takto 99% z nás dopadne. 

Tento příspěvek nemá ale být vůbec smutný. V tento den jsem "tam nahoru" na stejnou trasu vzala i manžela. Já byla ráda, že to cítil stejně. Několikrát se zastavil a jen se díval. Několikrát poděkoval, že jsem ho vytáhla. Poděkoval, že je neskutečný, že všechno, co musí řešit tam dole, je mu tady nahoře úplně jedno a jakoby se ho to netýkalo. Přišel si vyčistit hlavu. Vypnout. 

Protože až je člověk "tam nahoře", tak mu to všechno dojde... možná na to během roku párkrát zapomene. Ale tady na těch místech se zase na chvíli probere a je někým jiným. Nebo možná konečně sám sebou. 

♡